HLEDÁNÍ NADJÁ - PAUL BRUNTON
„Základní poučení vyplývající z této knihy je poučení, že člověk po smrti přežívá. Vystoupí z hmotného těla jako z vězení a nezaniká s ním. Neboť člověk je myslí, nikoliv hmotou. Jestliže tato kniha neučinila nic jiného, než že připomněla modernímu světu ony zmizelé a zapomenuté kulty mystérií dávných dob, ve kterých byla tato pravda intenzivně učena a bohatě demonstrována, je její existence oprávněná. Až člověk znovu přijme, že jeho život bude pokračovat, i když si hrob učiní nárok na jeho tělo, pak možná zvolní tempo svého uspěchaného života a začne si osvojovat ušlechtilejší smysl pro zodpovědnost. Ale ani pak se nesmí zapomínat, že pouhé přežití smrti není totéž co trvalá nesmrtelnost. Božská krása, je ukryta hluboko v lidské přirozenosti, již existuje a nemusí být stvořena, takže hledání není tak otázkou nového dosažení jako spíše opětného nalezení. Vědomí je naší vlastní podstatou. Člověk, který sleduje toto hledání, je jako paprsek, který se vrací ke svému zdroji. Až toto „JÁ JSEM“ v sobě vystopuje k jeho skrytému kořeni, až se intelektuální pochod jeho zkoumání pozvolna vyvine v jemný vnitřní pohyb, pak dříve nebo později vstoupí - zprvu občasně - do stavu neosobní svobody a naprostého míru. Když se noří do hlubiny mysli, dosáhne bodu, kdy se jak myslící intelekt, tak i osobní já zdají být téměř znovu pohlceny skrytým elementem, který je stvořil. Tímto elementem není nic jiného než absolutní Bytí, Jediné Nadjá, Nejvyšší Skutečnost a Základní Duch, který věčně existuje uprostřed rození a smrtí smrtelných lidí a světů. Lidé se však takové cesty bojí, protože se obávají ztráty osobnosti, která je pro ně samotným životem. Přesná pravda je ta, že osobní ego je podřízeno, změněno ve zprostředkovatele vyšší moci, a pokud trvá fyzické tělo, nemizí. Čeho se tedy obávat? Individuální existence je pouhou skořápkou, která jednou rozbita, odhalí cenné jádro uvnitř. Ořechy neceníme podle jejich tvrdé skořápky, nýbrž pro jejich jádra. Ti kdo jsou spokojeni s omezeními ega, činí z celého rozpětí života přelud. Pracují s jednou tisícinou svých potenciálních možností, a přitom se bojí jít o kousek dál. Nikoho však nemůžeme hanět, protože tento klam je celosvětový. Lidé zaměňují osobnost s vědomím, a proto nemůže být konec života pouhým bezvědomím podobným smrti. Tato nauka je starší než sama naše planeta; přesto však je každým člověkem individuálně nalézána jako výsledek jeho vlastního ohromujícího duchovního osvícení; přichází mu v podání tak svěžím, jako nejnovější slova nejmodernějšího vědce Západu. Člověk se jí však vždy obává, protože se obává vzdát se svého osobního ega, protože neví, co se stane potom. Je pro něj obtížné důvěřovat vyšším silám. Má se co učit.“
Učení o inkarnaci bylo součástí všech starých kultur, také dnes se objevují články na toto téma. Například američtí vědci v roce 1997 tvrdili: „Nahlédli jsme za práh smrti“. V článku se píše: „Bádání americké psycholožky označil za „v zásadě seriozní“ i psychiatr Jan Čimický, který za 26 let své praxe mluvil s desítkami lidí, kteří přežili svou klinickou smrt. „Všichni mi líčili příjemné pocity při odchodu z tohoto světa. Proto se vraceli ze smrti zpět do života značně neradi. Zato žádný z nich se pak už nikdy nebál, že jednou zemře doopravdy. Mají zafixováno, že je čeká příjemný prožitek“.